MIROSLAV KRAUT: TROPHEUS

Diskuze pouze o rybách rodu Tropheus & Petrochromis!

Moderátor: Team AkvaMalawi

MIROSLAV KRAUT: TROPHEUS

Příspěvekod A+I » 26 říj 2010, 11:32

Tento clanek a clanek o Frontosach napsal Miroslav Kraut pro cesky akvaristicky casopis, ktery, bohuzel, skoncil svoji cinnost driv nez mohly byt clanky vytisknuty. Poslal je tedy na web Tlamovci.cz, ale ani tam nebyly zverejneny. Tak je poslal nam, protoze vi, ze mame tyto ryby a pry by, aspon nam, mohly treba byt k uzitku.
Je to moc zajimave cteni, napred jsem to chtela cist na etapy, ale precetli jsem je oba jednim dechem. Velmi ocenujem tu praci s nimi a tolik vlozeneho casu. Pekne tam objasnuje nazvoslovi pro Cyphotilapie i pro Tropheusy. O tech pan Kraut jen podotkl: "O trophících je, díky nevyjasněnosti systematiky, vždycky obtížné psát a vtisknout tomu nějakou smysluplnou kostru, aby se v tom člověk neztratil."
Podle nas se mu to povedlo!

Byla by skoda, kdyby si tyto clanky nemohlo precist vic akvaristu a proto je, sem na Akvamalawi, oba vkladam - samozrejme se svolenim autora.
Verim, ze se vam budou libit taky.

_________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________


Miroslav Kraut
Tanganičtí tlamovci rodu Tropheus

Tlamovci rodu Tropheus v českých akváriích v posledních letech natolik zdomácněli, že se jejich chovu dnes věnují i ti chovatelé, kteří se toho donedávna neodvažovali nebo od něho byli, často zcela zbytečně, odrazováni. Historicky to bylo způsobeno částečně finanční nedostupností těchto ryb, částečně pak také z důvodu nedostatku seriózních informací o jejich chovu. Mezi akvaristickou veřejností o nich vždy kolovaly a asi vždy kolovat budou desítky smyšlených mýtů a často záměrně zavádějících dezinformací. Ve svém příspěvku bych se chtěl těmto rybám věnovat poněkud zevrubněji a uceleněji, než tomu obvykle bývá na českých stránkách elektronických médií, ze kterých čerpá základní informace většina začínajících chovatelů. Mé rady a doporučení jsou pochopitelně ryze subjektivní a vycházejí ze zhruba dvacetileté zkušenosti s jejich chovem. Tím jsem ovšem vůbec nechtěl říct, že chov tropheusů v současné době bezezbytku ovládám a všemu rozumím. Je tomu právě naopak. Neustále se tyto ryby učím chovat a čas od času mne znovu přesvědčí, že uspokojení a ustrnutí je v jejich případě sice opojné, ale obvykle klamné.
Jednou z nejsložitějších disciplín u tropheusů je taxonomie rodu. Určování jednotlivých druhů v rámci rodu prošlo velmi pestrým vývojem plným změn a autorských polemik. Výsledek je ten, že řešení je v nedohlednu a zjednodušeně se dá s určitou nadsázkou říci, že co autor to názor. Největším přelomem v pokusech o konečné dořešení taxonomie je podle mého názoru velmi kvalitní monografie rodu Tropheus od německého autora pana Petera Schupkeho. Je to podrobný katalog druhů, geografických ras, linií a populací zpracovaný na základě výzkumů příbuznosti pomocí rozborů DNA. Pan Schupke se historicky popsanými takzvanými pravými druhy nezabývá příliš dogmaticky. Všechny populace ryb rodu Tropheus prostě rozdělil do 13 hlavních skupin. Jednotlivé skupiny, jeho slovy řečeno linie, zahrnují vždy několik geneticky nejblíže příbuzných populací. Je zde uvedeno celkem 119 populací tropheusů (rok 2003), včetně populací tehdy nově popsaných. Kniha je velmi přehledně a odborně zpracovaná. Drobný problém podle mého názoru nastává u populací z lokalit, kde se zcela prokazatelně vyskytují dva až čtyři různí tropheusové sympatricky. Takových lokalit není sice mnoho, ale vyskytují se a to na několika místech. Zde se příklonu k určitým takzvaným pravým druhům dost dobře nevyhneme. Sám sympatrický výskyt několika odlišných tropheusů na jedné lokalitě je vlastně dokladem odlišnosti a právoplatnosti pravých druhů. V opačném případě by dříve či později došlo k vzájemnému křížení a původně odlišní jedinci by zcela jistě nakonec zmizeli v propadlišti času. Je nutno ještě podotknout, že zjištění a závěry pana Schupkeho se v některých případech nekryjí s poznatky pana Konigse (1999), který tropheuse rovněž mnohokrát zkoumal v jejich přirozeném prostředí v jezeře a má na zatřídění některých populací odlišný názor. Vývody a poznatky obou pánů se mi při čtení jejich názorů zdají velmi logické. Přesto jsem se v některých sporných případech uspokojivého závěru a vyjasnění, jaksi sám pro sebe, nebyl schopen dobrat. Taxonomie je tedy oborem velmi zajímavým a s velkým prostorem pro bádání erudovaných vědců. Pro běžného akvaristu má ovšem význam sice podstatný, ale spíše informativní.
S přihlédnutím k praktickým problémům při chovu tropheusů v akváriu je podle mého názoru důležitějším aspektem, než zbarvení hlavy, duhovky oka nebo počet trnů v řitní ploutvi spíše sociální chování a zejména vnitrodruhová agresivita jednotlivých druhů, respektive linií nebo populací. Ta vykazuje v přírodě a potažmo také v akváriu zcela zřetelné diference a je pro úspěch chovu v umělých podmínkách kardinální. Ty umělé podmínky zmiňuji zcela záměrně a myslím je doslova. Absolvoval jsem několik polemik s chovateli, kteří mají dojem, že prostě mohou věrně napodobit v akváriu podmínky v jezeře Tanganika. Co se týče estetického dojmu jistě, co se týče funkčnosti nikoli. Jejich snahy jsou jistě dobře míněné a mně osobně do jisté míry i sympatické. Bohužel na jejich adresu musím říci, že se zabývají pouhou iluzí. Ani v sebevětším akváriu – pokud nebude mít objem několika desítek metrů krychlových - prostě nemůžeme věrně napodobit potřebný prostor pro teritoria samců tak, aby se jejich rozměry blížily těm přírodním a ještě zbýval přirozený prostor pro samice a subdominantní samce. Z článku do článku opisované a často doporučované vytvoření četných skalek, skalních říms a jiných úkrytů v celém prostoru akvária – údajně pro vytřené samice – vypadá esteticky určitě dobře, ale efekt a přínos má naprosto opačný. Agresívní dominantní samci zaberou veškeré prostory poblíž kamenů a skalek v celé nádrži pro sebe. Tato svá teritoria urputně brání a neustále útočí na ostatní konkurenční a subdominantní ryby, napěchované většinou těsně pod hladinou nádrže, kterou by, a to mi věřte, nejraději opustily. Mnohem lépe fungují nádrže s ponechaným velkým volným prostorem pro plavání hejna s několika málo jednotlivými většími kameny vymezujícími omezená teritoria samců. Ale to jsem trošku odbočil od jednotlivých druhů a linií tropheusů.
Jako první tropheusové byli do Evropy v sedmdesátých letech minulého století dováženi zástupci převážně sametově černě zbarvených populací ze severu jezera. Základní černé zbarvení boků je obvykle doplněno pruhy nebo skvrnami ve výrazných odstínech žluté nebo červené barvy. Většina chovatelů dobře zná reprezentanty této skupiny, jako jsou například populace z lokalit Bemba, Kiriza případně Rutunga (úplně první importovaný tropheus do Evropy pod obchodním názevem „Brabant-Moorii“) a další. Ve starší literatuře je můžeme najít pod názvem T. spec. affin. moorii nebo v novější jako T. spec.“black“ (Konings, 1999). Ačkoli byli tito černí tropheusové dováženi do evropských akvárií jako první a jsou tedy notoricky známí, můžeme i zde najít určité zajímavosti a rarity. Před krátkým časem jsem si přivezl čerstvě importované jedince geografické rasy z lokality Makobola. Jsou to typičtí černí tropheusové, kteří mají na tmavém těle nepravidelné barevné skvrny. Ty jsou viditelné zvláště při stresovém zbarvení, kdy základní tmavé zbarvení zesvětlá. Na celém internetu jsem nalezl pouhé tři snímky této geografické barevné rasy a myslím si, že chovatelé této ryby půjdou i v rámci Evropy spočítat možná na prstech jedné ruky.
Podle literatury dorůstají černí tropheusové délky až 16 cm (Schupke, 2003) i když v akváriích se setkáváme spíše s výrazně menšími jedinci. Sexuální dimorfismus není u černých tropheusů příliš nápadný. Dospělí samci bývají o dva až tři centimetry větší než samičky a jejich pysky bývají mírně vystouplé, více obroušené a obvykle světleji zbarvené. Celkovým zbarvením se ovšem obě pohlaví od sebe vůbec neliší. Z chovatelského hlediska je možné označit černé populace jako poměrně agresivní. Jejich chov lze doporučit ve velké skupině (minimálně 30 kusů) nejlépe v poměru pohlaví 1:1. Pokud budou mírně převažovat samci, mohou takové osádky fungovat klidněji, než při opačném poměru.
Do skupiny severních černých tropheusů bývají některými autory zařazovány také populace takzvaných „Kirschfleck-Moorii“ a „Kaiser-Moorii“ z lokalit Bulu Point respektive Ikola. Barevně se svým tmavým základním zbarvením shora uvedeným populacím velmi podobají, ale podle novějších výzkumů jde o samostatné linie (druhy?). Obě populace zřetelně vykazují speciální třecí zbarvení, kdy se základní černé zbarvení těla mění na šedé respektive šedozelené. Je zajímavé, že se toto třecí zbarvení výrazně podobá základnímu zbarvení mnoha populací T. brichardi. Podobné speciální třecí zbarvení u takzvaných pravých černých tropheusů nikdy nevidíme. Navíc „Kirschfleck-Moorii“ z lokalit v okolí Bulu Point vykazuje při srovnání vnitrodruhovou agresivitu výrazně vyšší než ostatní černí tropheusové a směle bych ji přirovnal k proslulé agresivitě právě druhu T. brichardi. Podle mého soukromého názoru je Kirschfleck-Moorii s T. brichardi velmi blízce příbuzný, čemuž odpovídá jak zmíněná vysoká vnitrodruhová agresivita, tak diferentní zbarvení dominantních samců. Těm mizí černá základní barva boků a mění se na světle šedou, na které zůstávají viditelné třešňově červené nebo oranžové skvrny - to podle lokality původu. Možným přírodním křížencem obou druhů může být nedávná novinka – tzv. „Tropheus Red Belly“. Je to ovšem pouze moje domněnka, zakládající se na pozorování tohoto tropheuse v mém akváriu a následně podložená nedávným ústním sdělením renomovaného německého importéra, že se u „Red Belly“ s největší pravděpodobností nejedná o novou geneticky čistou populaci, což mu údajně potvrdil i pan Schupke.
Zmíněný „Kaiser-Moorii“ z lokality Ikola má rovněž téměř černé základní zbarvení. Podle mých zkušeností není zdaleka tak agresívní jako „Kirschfleck- Moorii“ a přibližuje se svým chováním spíše pravým T. moorii z jihu jezera. Chovatelsky jde o velmi oblíbenou populaci zejména pro svůj výrazný kontrast černohnědé a kanárkově žluté barvy, kterým připomíná severní kontrastní populace.
Tropheusové ze střední části jezera, která je vývojově nejmladší, mají podle mého názoru vůbec největší tendenci k výskytu takzvaných přechodných a těžko zařaditelných druhů. Právě před pár dny jsem si u importéra v Německu prohlížel importované ryby mnoho let známé populace T. brichardi „Malagarasi“. Zařazení k druhu brichardi jednoznačně odpovídá například krásně modrý oční prstenec a vlastně i místo výskytu, ale…. poslechněte si úplný popis této ryby, tak jak jí vidím já: zbarvení těla je jednolitě tmavě zelené (znak nápadně připomínající severní tmavé populace), ani samice ani subdominantní samci nemají příčné pruhování (jeden z hlavních určujících znaků pro ostatní mně známé populace druhu brichardi tedy tato populace postrádá), ryby mají na bocích svislý pruh (velmi podobný druhu T. duboisi) a silně vykrojenou ocasní ploutev (výrazný znak druhu T. annectens). Jak vidíte, určování tropheusů je opravdu hračka.
Některé populace mají navíc zjevný sklon ke spontánním barevným mutacím, které se projevují například albinismem, výskytem nahodilých, většinou tmavých barevných skvrn nebo také rozšířením některé původně pouze zlomkové barvy. Jako příklad mohu uvést T. brichardi „Kipili - Albino“, T. brichardi „Golden – Kushangaza“ , T. moorii „Kalambo – Golden“, T. spec. „black“ „Kiriza – Yellow“, T. spec. „black“ „Bemba - Bright Orange“ a další. Ve valné většině případů se skutečně jedná o spontánní, tedy přirozené barevné mutace, které se náhodně objeví v akvarijním chovu nebo v jezeře samotném. V této souvislosti bych se konkrétně zastavil u zmíněného mutanta vyskytujícího se v nádržích pod názvem T. spec. „black“ „Kiriza – Yellow“. Původ této ryby mi popravdě není jasný. Ač jsem po něm pátral u německého importéra, jediné co se mi podařilo zjistit je to, že se jedná o faremní odchov od jezera v Burundi. Na ostatní dotazy byla odpověď buď, nevím nebo nervózní pokašlávání. Ryba je to velmi hezká, ale téměř s určitostí mohu prohlásit, že se nejedná o spontánní barevnou mutaci. U té se totiž vždy část mláďat vrací k původnímu přirozenému „divokému“ zbarvení. U „Kiriza – Yellow“ je ale vždy sto procent mláďat žlutých. Mám zde podezření na nějakou genetickou manipulaci. Na druhé straně ale nevím, zda je to vůbec možné a tak jde pouze o mou domněnku. Velmi nepříjemnou vlastností této mutace je její celková neduživost a choulostivost, která se projevuje také například ve velmi špatném růstu a malé odolnosti mláďat.
Další skupinou tropheusů je již zmiňovaný druh T. brichardi a jemu svým chováním velmi podobný druh T. annectens (synonymum T. polli - názor na pravost obou druhů se opět autor od autora liší). Jedná se o populace velmi životaschopných a vnitrodruhově silně agresivních ryb, dorůstajících délky cca 12-14 cm (T. brichardi), kterým například Konings (1999) predikuje pro jejich adaptabilitu skvělou budoucnost. Nalézáme je většinou ve velmi mělké vodě ve střední části jezera. Na mnoha lokalitách žijí sympatricky s jinými druhy tropheusů. Mají obvykle základní zbarvení v různých světlých odstínech šedé, okrové, hnědé nebo hnědozelené barvy, překryté vzorem ze svislých tmavých pruhů. Pohlavní dimorfismus je u obou druhů velmi výrazný. Oproti kontrastně pruhovaným samicím a subdominantním samcům jsou dospělí dominantní samci obvykle jednolitě temně zbarvení s případnými drobnými barevnými znaky. Mezi akvaristicky nejznámější reprezentanty druhu T. brichardi patří populace z lokalit Kipili, Kigoma, Mpimbwe, Ulwile nebo Ujiji.
T. annectens se svým chováním a morfologií předchozímu druhu velmi podobá. Odlišnost můžeme nalézt v jeho výrazně větší velikosti. V přírodních podmínkách údajně dorůstá 15-20 cm. Rozdílný je také tvar jeho ocasní ploutve, která je ve středové části značně vykrojená, a krajní paprsky jsou protáhlé do výrazných špiček. Vyskytuje se, stejně jako T. brichardi, ve střední části jezera. Obvykle bývá dovážen z lokalit Kongole, Kekese nebo Ikola.
Vysoká agresivita obou druhů se dá snadno odvodit z poměrně rozsáhlých a hlavně stálých teritorií samců v přírodě, která dosahují běžně několika metrů čtverečních. K jejich obhajobě jsou tedy samci od přírody náležitě povahově vybaveni. Napodobení přírodních podmínek v akváriu je tedy zejména u těchto populací pouze zbožným přáním. Na druhou stranu mohu říci, že podle mých zkušeností i ty nejagresivnější populace fungují v akváriu poměrně přijatelně, pokud má skupina alespoň 40 až 50 členů, poměr pohlaví je zhruba 1:1 a chová se dostatečně „nahusto“, tedy přibližně jedna ryba na 10 litrů. Samci v těchto omezených podmínkách jsou prostě nuceni značně redukovat své prostorové nároky na teritoria, protože nakonec zjistí, že z většího teritoria nedokážou naráz odehnat dvacet dalších samců. Spokojí se tedy, byť neradi, s menším ubránitelným územím u určitého vhodně umístěného kamene. Toto zjednodušené pravidlo pro chov v akváriu samozřejmě funguje i u ostatních populací tropheusů. U druhů T. brichardi a T. annectens je ale naprosto markantní.
Další skupinu tropheusů tvoří populace patřící k pravému druhu T. moorii. Vyskytují se v jižní polovině jezera a řadí se k nim například populace obchodně nazývaná „Orange-Fleck-Moorii“, žíjící na lokalitě poblíž Mpulungu. Právě tento tropheus posloužil panu Boulengerovi při jeho popisu v roce 1898 jako typový exemplář druhu. Tito „praví moorii“ jsou překrásné mnohobarevné ryby, mající zpravidla na spodní části boků méně či více výraznou světlou, nejčastěji žlutou skvrnu. Patří sem notoricky známé populace z lokalit Kalambo, Mpulungu, Kasanga, Kapampa, Chaitika nebo tzv. „Murago“ z lokality Lusingu. Barevný pohlavní dimorfismus není u T. moorii příliš zřetelný. Snad jen intenzita celkového zbarvení dominantních samců je ještě více umocněna a doslova září. Druh dorůstá velikosti kolem 12 cm, přičemž dospělí samci bývají maximálně o 1 cm větší než samičky. Vnitrodruhová agresivita je mírná až střední. V akváriu tedy mohou smysluplně prosperovat již ve skupině kolem 20 - 30 kusů.
Takzvaní „červení moorii“ byli historicky uváděni do nedávna společně s předchozí skupinou jako T. moorii. Novější studie, odkazující se na přímá pozorování v jezeře, popisující sympatrický výskyt právě s T. moorii a zařazují tyto ryby do samostatné skupiny, nejčastěji pod názvem T. spec. „red“ (Konings, 1999). Také zmíněné rozbory DNA tuto teorii podporují. S tímto řazením pochopitelně, jak už je dobrým zvykem, někteří autoři nesouhlasí. To málo co je jisté je to, že červené druhy nalezneme výhradně v jihozápadní části jezera. I do této skupiny patří skutečné skvosty, jako jsou například populace z lokalit Moliro, Kachese, Chilanga nebo Lunangwa. Barevné rozdíly jsou mezi jednotlivými populacemi často velmi nezřetelné. Vzpomínám si, jak jsme před časem s kamarádem
akvaristou stáli v Německu před třemi nádržemi s právě dovezenými odchytovými populacemi označenými jako „Sumbu“, „Chilanga“ a „Chisanse“. Po chvíli jsme neradi konstatovali, že kdyby nám popisky na nádržích vzájemně prohodili, měli bychom s determinací zmíněných populací velký, ne-li neřešitelný problém. Z chovatelského hlediska se červení tropheusové od druhu T. moorii prakticky vůbec neliší. Dorůstají podobné velikosti a pohlavní dimorfismus je podobně slabě vyvinutý. Vnitrodruhová agresivita je podle mých zkušeností rovněž mírná až střední, tedy nic co by se nedalo při troše rozvahy a péče zvládnout.
Dalším pravým druhem je zcela nezpochybnitelně T. duboisi, u kterého se jednotlivé geografické rasy liší pouze šířkou a barvou světlého příčného pruhu a jemnými odstíny ve zbarvení hlavy. Jeho nepočetné populace jsou po jezeře roztroušené a často velmi vzdálené. Základní zbarvení těla je vždy černé. Hlava má nádherně modrou barvu s jakoby sametovým vzhledem. Svislý pruh bývá podle geografického výskytu populace buď bílý, nažloutlý nebo žlutý. Šířka pruhu je rozdílná a to nejen u jednotlivých geografických ras, ale i v rámci dané populace. Představa, že žluté pruhy u nejpopulárnější barevné rasy „Maswa“ (původem z lokalit Cape Kobogo a Halembe) jsou u všech ryb stejně široké, jako na vybraných fotografiích v knihách, je naivní a mylná. Mnoho chovatelů považuje druh T. duboisi (zřejmě pod vlivem výkupní ceny mláďat) za poněkud zastaralý inventář akvárií, nezasluhující si velké pozornosti. Můj názor je ale ten, že jde stále o jednoho z nejkrásnějších zástupců rodu a mám k němu velmi osobní vztah. Jeho atraktivitu také zvyšuje skutečnost, že jeho lov je v přírodě je už několik let striktně zakázán a sehnání kvalitních exemplářů skutečných „Masew“ je tedy stále větším oříškem. Mnoho chovatelů se totiž pouze domnívá, že má „Maswy“. Neváhá to ovšem proklamovat. Skutečnost ovšem bývá poněkud jiná. Obvykle se jedná o křížence původních „Masew“ s jinou populací navíc většinou v x-té generaci. Vhodnost takových jedinců (ty ryby za to pochopitelně nemohou!) pro další chov a rozšiřování jejich potomků je značně diskutabilní.
T. duboisi se vyznačuje poměrně nízkou vnitrodruhovou agresivitou. V akváriu ho lze tedy velmi vhodně využít do kombinace s jinými populacemi tropheusů, což se příznivě projeví na celkovém snížení agresivity celé osádky nádrže o estetickém dojmu ani nemluvě. Dorůstá velikosti kolem 12 cm. Rozdíl mezi pohlavími spočívá pouze v poněkud větší velikosti samců a v jejich mohutnější a vyšší stavbě hlavně v přední části těla. Také u tohoto druhu vidíme někdy jakoby přečnívající masitější pysky u starších samců, podobně jako je tomu u skupiny takzvaných pravých černých populací. Ve zbarvení mezi samci a samicemi rozdíl patrný není. Při důkladnějším pozorování si můžeme povšimnout odlišného tvaru a postavení tlamky T. duboisi oproti ostatním příslušníkům rodu Tropheus, které souvisí s ne tak vyhraněnou specializací na příjem řasové potravy. Tlamka nemá tolik spodní postavení a je užší.
Prvořadým cílem každého chovatele tropheusů by měl být chov ryb čistých linií a populací, což ovšem nutně neznamená oddělený chov. Právě naposled zmiňovaný T. duboisi se dá kombinovat v podstatě s jakýmkoli jiným tropheusem, ale i severní praví černí mohou obývat nádrž například s jižními T. moorii. Také kombinace T. brichardi s T. moorii nepředstavuje nevhodný model. Je to vždy jen o zkušenosti chovatele a především o jeho pozorovacím talentu, aby dokázal nádrž a společenství v ní uzpůsobit tak, aby vyhovovala všem spolubydlícím a nedocházelo ke vzájemnému utlačování druhů. Z celkového pohledu lze jednoznačně konstatovat, že kladný vliv společného chovu nepříbuzných druhů nebo linií tropheusů, s ohledem na snížení agresivity v nádrži, je zcela nepopiratelný a mnohokrát prokázaný.
V přírodě žijí jednotlivé populace striktně odděleny ve svých biotopech u skalnatého břehu nebo u nějakého příhodného ostrůvku blízko pobřeží. Podle sdělení Koningse (1999) zřejmě v jezeře neexistuje jediná část skalnatého břehu, která by nebyla obsazena nějakými tropheusy. Tyto jednotlivé biotopy jsou vzájemně oddělené pásmy písčin a volné vody, kterou obývají poměrně robustní rybožravé druhy, jako jsou například zástupci rodu Bathybates nebo velcí sumci rodu Lates. Další přirozenou hranici tvoří delty řek ústících do jezera. Díky těmto přírodním bariérám ke smísení populací v podstatě nemůže dojít. Dominantní samci mají na domovských lokalitách pro vytváření svých teritorií samozřejmě dostatek místa. Samičky se subdominantními samci žijí v relativním klidu a zpravidla ve větších skupinách proplouvají územím biotopu a spásají porosty řas, které tvoří hlavní složku jejich potravy.
Ke spásání řasového porostu mají tropheusové vhodně uzpůsobenou tlamku, která tvoří jakousi lištu s drsnými ozubenými hranami. Tlamka má spodní postavení a umožňuje rybám spásat porosty řas i v opravdu velmi mělké vodě, kde je ryba přinucena přitisknout břicho téměř k podkladu, na kterém se pase. Ryby tuto mělkou vodu rády vyhledávají, protože porosty řas jsou zde díky silnému ozářením sluncem nejhustší. Díky šplouchání vln jsou také téměř čisté, bez nánosů sedimentu. Při spásání řas se tropheusové vždy snaží co nejvíce zamezit příjmu většího množství anorganického sedimentu (Yamaoka, 1983). Jejich zuby mají dvě špičky, stojí blízko sebe a tvoří těsnou řadu. Díky tomu může ryba uchopit jednotlivé trsy řas, které odděluje od substrátu kousáním nebo ještě častěji trhavými pohyby hlavy do stran. V řasové „dece“ se zdržují také různé drobné živočišné organizmy, jako je plankton, drobní korýši nebo larvy komárů. I ty samozřejmě končí v žaludcích tropheusů. Jejich poměr k přijímanému řasovému materiálu je ovšem velmi nízký, takže nezpůsobují rybám trávicí potíže, což se bohužel často stává při nevhodném krmení v akváriu.
Podle očitých pozorování (Takamura, 1984) tvoří například populace severních „černých moorii“ na některých lokalitách potravní společenství s určitými druhy rodu Petrochromis. Tito velcí řasožraví tlamovci uvolňují a oddělují svými masívními pysky při žraní společně s řasovým materiálem také usazený sediment. Tato navštívená a tím pádem předčištěná místa jsou následně dychtivě vyhledávána právě rybami rodu Tropheus. Je zajímavé pozorovat, jak robustní a vnitrodruhově velmi agresivní ryby rodu Petrochromis tolerují ve svých jinak urputně střežených teritoriích bez vážnějších problémů subtilnější tropheuse. Toto chování ostatně můžeme pozorovat i v akváriu. Moji dominantní samci druhu Petrochromis ephippium „Ikola - Moshi“ zcela bez problémů tolerují ve svém třecím teritoriu samce Tropheus moorii „Kambwimba - Red Rainbow“ a dovolují jim se zde dokonce i v klidu třít.
Dalším modelem chování při získávání potravy u ryb rodu Tropheus je sdružování se do velkých skupin, čítajících často přes sto kusů. Takové skupiny si díky své početní převaze mohou dovolit navštěvovat i ta nejlukrativnější místa, která proti jednotlivým vetřelcům důsledně brání větší teritoriální ryby. Toto chování bylo v jezeře pozorováno prakticky u všech druhů rodu Tropheus. Nejčastější je ovšem u T. moorii a u „červených moorii“, což se podle mého názoru jednoznačně odráží také v o poznání nižší vnitrodruhové agresivitě obou druhů v akváriu. Tyto ryby jsou prostě zřejmě od přírody více zvyklé žít bok po boku a nebojovat tak nevraživě o místo v teritoriu. Výjimkou v hejnovém způsobu života je T. duboisi, který se v jezeře údajně vyskytuje pouze v malých skupinkách obvykle do pěti kusů nebo dokonce jednotlivě, zpravidla v hlubším regionu (Konings, 1999). Vnitrodruhová agresivita je u něj ale o poznání nižší než u zbývajících druhů tropheusů, což je poněkud v nesouladu s mou výše uvedenou teorií tolerance v hejnech. Nicméně je tomu prostě tak. Už jsem si u tropheusů zvykl, že hledat u nich ve všem logiku je zcela zbytečné.
Všem Tropheusům bez rozdílu bychom měli poskytnout co největší životní prostor. Každý samozřejmě nemá stejné možnosti finanční nebo prostorové. Všeobecně se dá říci, že všechno od 300 litrů výše je dobré. Nádrž by měla být spíš delší a širší, než zbytečně vysoká. Osobně se mi jeví jako optimální a dostatečná výška kolem 50 cm. Nádrž vybavíme především silnou filtrací. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit klasické vnitřní matrace z hrubého „biomolitanu“ s vertikálně osazeným čerpadlem, které přečerpá obsah nádrže přibližně každou půlhodinu. Externí filtry jsou samozřejmě také dobré. Mají tu nespornou výhodu, že při jejich čištění nerušíme ryby v nádrži. Je ovšem nutné dbát na jejich dostatečný provzdušňovací výkon a pravidelné čištění náplně od usazenin. Na tomto místě bych chtěl, už kvůli rybám samotným, opakovaně vyjádřit a zdůraznit svůj názor, že při chovu tropheusů nelze počítat s klasickou a hlavně dostatečnou účinnou biofiltrací, která by mohla v rostlinami zarostlé nádrži s pěti sty neonkami normálně fungovat bez častého čištění filtru klidně i rok. Mnoho chovatelů si to bohužel myslí. Množství odpadních látek produkované tropheusy je velmi vysoké a filtr je tedy nutné často a hlavně pravidelně pročistit od nadměrného množství usazenin. Tím zabezpečíme nitrifikačním bakteriím kvalitní prostředí pro jejich život a potřebnou činnost. Filtrační hmota, byť porézní, zaplněná a obalená „blátíčkem“ má čistící funkci velmi omezenou. Filtrační matrace je potřeba proprat zásadně ve vodě vypuštěné z nádrže, ve které byly umístěny při každé pravidelné výměně vody. Tu ve svém chovu provádím jednou týdně v množství cca 2/3 až 3/4 objemu nádrže. Jsem přesvědčený o tom, že jedině takto významnou obměnou vody zajistíme radikální snížení odpadních látek v nádrži. Častější výměna by byla pochopitelně ještě lepší, ale člověk musí obvykle volit zlatou střední cestu a ohlížet se také na ekonomický provoz akvárií. Ideální v tomto směru jsou samozřejmě nádrže průtokové. Výměna vody je v nich ještě významnější a navíc nedochází k výrazným změnám v chemizmu vody. Zejména v bytových podmínkách jsou ovšem průtokové nádrže provozně poněkud rizikové a jejich chod je finančně značně náročný.
Teplotu vody je nejlépe udržovat v rozmezí kolem 26° až 27°C. Vodu k výměně používám přímo z vodovodního řadu. Její celková tvrdost není příliš důležitá. Je ovšem pravda, že v tvrdší vodě je chov tropheusů méně problémový, protože je tato voda stabilnější a má pomalejší tendenci k okyselování. Také mláďata vychovaná v tvrdé vodě se mi jeví o poznání vitálnější a odolnější, což jsem si mnohokrát ověřil z vlastní, ale i sdílené zkušenosti. Hodnota pH je nejdůležitějším chemickým parametrem vody při chovu všech tlamovců z afrických jezer, tropheusy nevyjímaje. Optimální hodnota se pohybuje mezi 7,5 – 8,5. Při napouštění vody přímo z vodovodního řádu je samozřejmě žádoucí ji preventivně odchlorovat. Osobně aplikuji do nádrže při napouštění vody vždy roztok thiosíranu sodného, ale metod je samozřejmě více. Sůl do vody pravidelně nepřidávám, protože je to naprosto zbytečné.
Jako substrát dna pro tropheuse nejlépe poslouží jemný říční písek ve vrstvě do 1cm. Tuto vrstvu ryby ještě dokážou prohrabat a tím prokysličit, takže nedochází k hromadění dusitanů v „mrtvém dně“. Jemný přírodní písek má jednak přirozenou barvu, ale hlavně obroušené hrany. Je tedy nejvhodnější i z toho důvodu, že tropheusové písek pravidelně „přikusují“ k potravě pro lepší trávení. Velmi špatnou volbou dna pro tropheusy je několikacentimetrová vrstva hrubšího, většinou bílého, uměle drceného ostrého štěrkopísku, který se nejčastěji nabízí v prodejnách jako takzvané „akvarijní dno“. Je bohužel často používán i v akváriích s tropheusy. Pravidelně je také k mé velké lítosti k vidění na fotografiích nádrží s tlamovci na rádoby sofistikovaných odborných internetových webech. Ještě horším modelem je ale určitě chov tropheusů na holém dně, který je obvykle praktikován v takzvaných „pěstírnách“. Pro mě osobně je velmi skličující poslouchat častá tvrzení majitelů takových „průmyslových komplexů“, jak se jejich tropheusům úžasně daří a kolik už odchovali potěru. Škoda že jejich tropheusové neumějí mluvit. Rád bych si poslechl také jejich názor.
Dále do nádrže umístíme několik jednotlivých větších kamenů. Nejvhodnější jsou horniny, které mají zásadité složení, jako je například dolomitický vápenec, mořské vápencové kameny, opuka nebo mramor. Svým pomalým vyluhováním do vody v nádrži napomáhají udržovat hodnotu pH v zásaditém spektru.
K otázce krmení tropheusů bych poznamenal, že je jednotlivé druhy ryb vždy nejvhodnější krmit pokud možno podobným druhem potravy, jaký přijímají v přírodě. Ryby rodu Tropheus mají oproti běžným rybám mnohem delší střevní trakt, který je uzpůsoben k příjmu relativně velkého množství převážně rostlinné potravy, která je relativně chudá na živiny a bohatá na balastní látky. Právě z tohoto důvodu je tak snadné jim přivodit zdravotní problémy při zkrmování nutričně bohaté potravy. Osobně používám jako základní složku potravy kvalitní vločkové krmivo s rostlinným základem (např. Sera Flora, Tetra Phyl apod.) a jako přídavek zkrmuji mražený plankton. Nejvhodnější jsou buchanky, v nouzi pak i drobné dafnie. Ostatní krmiva vůbec nepoužívám a zdá se, že ryby prospívají i tak velmi dobře. V poslední době je mezi chovateli velmi oblíbené krmivo granulované. Jeho výrobci nás masírují reklamními hesly o jeho úžasné prospěšnosti, stravitelnosti, trvanlivosti ve vodě a podobně. Osobně ho nepovažuji pro hltavé tropheuse za vůbec vhodné a to ani po namočení. Jde ovšem pouze o můj soukromý názor, který nikomu nenutím.
Skladba krmiva je samozřejmě jedním z rozhodujících faktorů při rozmnožování ryb. Nemyslím teď co do kvantity odchovů, ale spíš jejich kvalitu a přirozený interval, který rybu nadměrně nepřetěžuje a nezkracuje jí zbytečně život. Znám „chovatele-přeborníky“, kteří dokážou vyprodukovat přes dvacet mláďat z jedné samice tropheusů a ještě se tím neváhají pochlubit. Otázkou ale zůstává, jestli je to ohleduplné k rybám samotným. Napadá mně zde příměr a diskuse - klecový chov versus volný výběh drůbeže. Produkce vajec z klecového chovu je určitě vyšší. To nechám každému na zvážení, ať si vybere sám. Mně osobně se zdá průměrný počet deseti kusů mláďat od jedné samičky v normálních podmínkách přirozený, normální a dostačující.
Tropheusové patří mezi klasické maternální tlamovce. Samička tedy přebírá veškerou péči o jikry a embrya sama. Inkubační doba samozřejmě závisí na teplotě vody a pohybuje se nejčastěji v rozmezí 20 – 27 dní. V průběhu inkubace přijímá samička do své tlamky opatrně drobnou potravu, kterou embrya přikrmuje. I z toho důvodu je vhodné krmit tropheusy pravidelně také drobným planktonem jako doplňkovým krmivem. Tření probíhá notoricky známým způsobem, který praktikuje většina afrických jezerních tlamovců. Rybky se pohybují v kruhu, většinou ve středu teritoria samce. Při jednotlivých otáčkách je odložena jedna až tři jikry, které samička při následné otáčce okamžitě sbírá a ukládá ve své tlamce. Oplození jiker probíhá až uvnitř její tlamky, kdy samička doráží na řitní ploutev samce a nasává společně s vodou i mlíčí. U některých populací Tropheusů zdobí řitní ploutve samců skvrny v podobě více či méně věrných atrap jiker. U mnoha populací ale tyto skvrny zcela chybí. Samičky však mají atakování řitní ploutve samce zakódováno ve svých genech natolik důkladně, že ani absence skvrn je nedokáže nijak rozladit. Při pozorování jednotlivých populací je zajímavé sledovat preference samic týkající se výběru třecího místa. Některé výrazně upřednostňují horizontální třecí podklad, nejčastěji částečně od písku očištěné skleněné dno nádrže nebo plochou kamennou desku. Jiné populace si vystačí s normálním neupraveným písečným dnem, jiné naproti tomu výrazně preferují nakloněné plochy kamenů, postavené často v dost ostrých úhlech.
Odchov potěru nečiní průměrně zdatnému chovateli vážnější problémy. Ihned po spotřebování žloutkového váčku je dostatečně velký a může tak bez větších problémů přijímat drobnější plankton nebo rozmělněnou „zelenou“ vločkovou potravu. Samozřejmě není na závadu, když si může sám opatřit část potravy přirozeným způsobem, například obíráním řasy ze stěn nádrže, kamenů, filtru a podobně. Osobně dávám písečné dno také do nádrží s mláďaty, protože se domnívám, že jednak žijí v méně stresovém a přirozenějším prostředí a hlavně se již od mládí přirozeně utváří také jejich trávicí trakt. Čištění takové nádrže je samozřejmě pracnější než u holého dna, ale myslím, že se nám zhodnotí v kvalitě mláďat.
Kardinálním aspektem chovu tropheusů v akváriu je úspěšné sestavení a sžití osazenstva. Stresové prostředí je zcela nesporně hlavním spouštěčem zdravotních problémů. Jedná se o ryby velmi inteligentní a proto je to také o to složitější. V literatuře uvedené výzkumy dokládají, že se ryby rodu Tropheus dorozumívají uvnitř komunity až šesti druhy různých zvuků, oproti obvyklým dvěma druhům zvuků u ryb jiných rodů či čeledí. Mají také velmi širokou škálu „řeči těla“, kdy už svým základním postavením nebo například vibrací těla naznačují soupeři svoji náladu, záměry či podřízení. Skupina ryb vpuštěná do nové nádrže si okamžitě začne pomocí drobných i vážnějších šarvátek vysvětlovat své pozice na sociálním žebříčku skupiny. Nemusí vždy platit, že samičky obsazují místa až za všemi samci. Je naprosto běžné, že silné vzrostlé samice jsou na žebříčku výše, než někteří slabší subdominantní samci. Vysoká hustota ryb v nádrži je pro tříštění rvavosti velmi důležitá. Silné samice při nadbytku místa nebo malém počtu samců projevují často snahu vytvářet si svá vlastní teritoria a imitovat chování dominantních samců. Přestávají se někdy i třít a projevují se až netypicky agresivně vůči slabším rybám nebo vytřeným samicím. Mám dojem, že bych na tomto místě mohl uvést jedno z mála univerzálních pravidel, které u tropheusů všeobecně platí: čím větší skupina, tím úspěšnější chov. Početnější populace jsou vždy klidnější a spokojenější. Spokojenější pak bývá i chovatel, protože málokdo se rád dívá na zdecimované a nešťastné jedince, které komunita vyloučila ze svého středu a trvale je pronásleduje a fyzicky poškozuje. Velikou chybou je odstraňování takzvaných přebytečných samců z nádrže. Mají na funkci hejna svůj nepopiratelný a veskrze kladný vliv. Znám i takové chovatele, kteří zdravé samečky prostě utratí, protože „nebudou živit zbytečné krky“. Takoví lidé by zvířata neměli vůbec chovat a měli by být za takové chování i trestaní, což je pochopitelně pouze mé zbožné přání. Čím jsem starší, tím hůře podobné praktiky snáším, zvlášť když pro jejich nápravu mohu udělat velmi málo.
Chtěl bych tedy na závěr ze srdce popřát všem opravdovým akvaristům, aby se jim chov těchto krásných a nanejvýš zajímavých ryb dařil ke spokojenosti jejich a také ryb samotných.

Text: Miroslav Kraut

Literatura:

Ad Konings, 1988 : TANGANJIKA CICHLIDEN.
Verduijn Cichlids

Ad Konings, 1999 : TANGANJIKA_CICHLIDEN in ihrem natürlichen Lebensraum.
Cichlid Press

Hans-Joachim Herrmann, 1997 : TROPHEUS.
Dähne Verlag

Peter Schupke, 2003 : Aqualog, Afrikanische Buntbarsche II, Tanganjika I, TROPHEUS.
Verlag A.C.S. GmbH
Uživatelský avatar
A+I
akvamalawi člen
 
Příspěvky: 2910
Obrázky: 58
Registrován: 07 dub 2007, 22:11

Příspěvekod majoluky » 26 říj 2010, 22:42

Ufff! Klobuk dole, paradny clanok.
majoluky
uživatel webu
 
Příspěvky: 3
Registrován: 27 pro 2009, 23:00
Bydliště: Žilina

Příspěvekod sarka.x » 26 říj 2010, 23:00

Ano, je to skvělý článek. :24:
Já smekám před znalostmi p. Krauta.
sarka.x
častý přispívatel
 
Příspěvky: 543
Obrázky: 4
Registrován: 29 pro 2008, 14:25
Bydliště: Praha
Kolik let děláte akvaristiku?: 7

Tropheus

Příspěvekod Matthes » 27 říj 2010, 11:09

Velice pěkné čtení ...
Uživatelský avatar
Matthes
akvamalawi člen
 
Příspěvky: 735
Obrázky: 104
Registrován: 17 úno 2009, 18:55
Bydliště: Havířov
Kolik let děláte akvaristiku?: 0

Příspěvekod jerry1 » 27 říj 2010, 11:55

hezke poctenicko - mooooc povedeny clanek :!:
Uživatelský avatar
jerry1
častý přispívatel
 
Příspěvky: 408
Obrázky: 49
Registrován: 23 srp 2006, 16:16
Bydliště: Beroun

Příspěvekod mcgogo » 27 říj 2010, 12:34

Hezký článek, právě mám připravené akva, které budu zřizovat pro tropheuse a zde jsem získal spoustu zajímavých nápadů. Díky
Uživatelský avatar
mcgogo
častý přispívatel
 
Příspěvky: 229
Registrován: 05 bře 2010, 08:51
Bydliště: Most

Příspěvekod RadoA » 27 říj 2010, 19:26

Veľmi pekný článok.
Len mám malú pripomienku, ak smiem: aspoň u mňa je veľmi zle čitateľný = opticky málo členené odstavce. Dá sa s tým dačo urobiť? Je namáhavé takto to čítať a trošku to môže odrádzať.
Uživatelský avatar
RadoA
uživatel webu
 
Příspěvky: 50
Obrázky: 2
Registrován: 27 říj 2007, 15:47

Příspěvekod earl » 27 říj 2010, 22:48

super clanek :o
earl
přispívatel
 
Příspěvky: 150
Obrázky: 86
Registrován: 04 kvě 2007, 22:47
Bydliště: Ostrava

Re: MIROSLAV KRAUT: TROPHEUS

Příspěvekod CZmok » 31 kvě 2013, 13:53

Výživné čtení... Taky jedním dechem. ;-)
Uživatelský avatar
CZmok
akvamalawi člen
 
Příspěvky: 669
Obrázky: 32
Registrován: 13 pro 2010, 15:02

Re: MIROSLAV KRAUT: TROPHEUS

Příspěvekod St. » 31 kvě 2013, 16:57

Palec nahoru...a díky.
Uživatelský avatar
St.
uživatel webu
 
Příspěvky: 11
Obrázky: 1
Registrován: 11 srp 2012, 07:46
Kolik let děláte akvaristiku?: 12

Další

Zpět na Akva Tropheus & Petrochromis

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků

cron